Historie
Historie
Předkové tohoto plemene žili v přístavech a přímořským městech centrálního Středomoří, kde lovili myši a krysy, které se nacházely ve velkém množství v přístavních skladištích a podpalubí lodí. První písemná zmínka existuje z roku 370 př. n. l., kde řecký spisovatel Kallimachos, dvorní básník Ptolemaiovců, tohoto psa označil jménem Canis Melitaeus. Plinius lokalizoval původ plemene na Maltu a charakterizoval jej jako příjemného společníka místních dam.
Aristotelés, který žil ve 4. století př. n. l., zmínil v seznamu psů známých v jeho době malé plemeno, jenž označil jako canes melitenses.[4] Římský básník Marcus Valerius Martialis napsal v 1. století n. l. báseň, ve které zmiňuje malého bílého psíka Issu jako přítele Publia.[5] Toto plemeno bylo známé také ve starověkém Římě a jako oblíbený společník vdaných žen byl oslavován básníkem Strabónem.
Obrazy maltézských psíků od mnoha renesančních malířů ukazují tohoto malého psíka v salónech po boku nejkrásnějších žen své doby. V 17. až 18. století se někteří chovatelé rozhodli vylepšit plemeno tím, že ho zmenší. Carl Linné v roce 1792 uvedl, že tito psi nakonec byli velikosti veverky. Původní plemeno křížením s jinými plemeny např. pudlů a miniaturních španělů nakonec téměř vyhynulo.